často kladené otázky


Jaké dopady bude mít plánovaná Dohoda o obchodu a investicích (TTIP) mezi Evropskou unií a Spojenými státy?

TTIP bude mít obrovský dopad na demokracii, vládu práva, ochranu spotřebitelů i životního prostředí a dokonce i na zajištění veřejných služeb jako jsou zdravotnictví, vzdělání a kultura. TTIP vytvoří závazná pravidla platná pro obě strany Atlantiku na všech úrovních od státu po místní úřady, která se tak budou aplikovat na 820 milionů lidí. Bude zahrnovat velké oblasti světa byznysu od obchodu s zajišťováním služeb přes veřejné zakázky, zemědělství a těžbu surovin až po technické standardy a intelektuální vlastnictví. Soukromé společnosti navíc dostanou možnost soudit se se státy před soukromými rozhodčími tribunály, pokud státy přijmou zákony s negativním dopadem na investice a očekávanou ziskovost dané firmy.

Co představují CETA a TTIP pro veřejné služby a zadávání veřejných zakázek?

Veřejné služby mají být ponechány „na nejvyšší úrovni liberalizace“. To by znamenalo, že pokud jednou dojde k jejich privatizaci, bude velmi obtížné vrátit tento proces zpět, i kdyby si to většina obyvatel přála. CETA rovněž otevře všem kanadským společnostem všechny státní zakázky a služby, které jsou v EU přístupné soukromým společnostem a na které je v Evropě třeba vypisovat tendry. Naopak místní kanadské úřady budou muset zadat vypsanou zakázku evropským společnostem, pokud nabídnou levnější nabídky. To by znamenalo, že se veřejné zakázky stanou ještě více než dnes objektem konkurenční „logiky“ a trhu. Podpora místní ekonomiky nebo sociálních a ekologických principů v zadávání zakázek se stane těžší a částečně bude zcela zakázána.

Jaký status má obchodní dohoda mezi Evropskou unií a Kanadou (CETA)?

18. října 2013 oznámili prezident evropské komise José Manuel Barroso a kanadský předseda vlády Stephen Harper, že našli konsenzus na ekonomické a obchodní dohodě mezi Kanadou a EU (CETA). Vyjednávali o ní čtyři roky a následně další měsíce ladili detaily a legislativní rámec. Text ujednání CETA vznikl 5. srpna; měl být utajen, ale unikl na veřejnost ve vysílání německé státní ARD. Dohoda nyní musí být přeložena do 23 jazyků a podrobena právnímu rozboru (tzv. právnímu grilování) dříve, než může začít proces její ratifikace (nejdříve v srpnu 2015).

Podobně jako u TTIP se velké části CETA, která sloužila jako jakási předloha pro TTIP, dostali neoficiálně na veřejnost. Kritici vidí v CETA resuscitaci smlouvy ACTA, která se zhroutila v roce 2012 kvůli mezinárodním protestům [1]- V té době proti ní volil velkou většinou hlasů i Evropský parlament. Podobně jako TTIP jde i CETA daleko za obchodní ujednání, neboť se rovněž týká otázky regulace vypisování veřejných zakázek a má dopad na standardy ochrany spotřebitelů i životního prostředí. Podobně jako s TTIP není ani zde stále jasné, zda jde čistě o smlouvu uzavíranou EU jako celkem nebo o smíšenou dohodu (kterou vedle EU jako celku uzavírají i jednotlivé členské státy).

CETA má před TTIP náskok čtyři roky a obsahuje podobně problematické regulace od ISDS přes vzájemné uznávání standardů až po spolupráci se slaďováním v oblasti regulací. Proto také Evropská občanská iniciativa (ECI) obsahuje požadavek, aby se CETA neuzavřela; I v případě krachu TTIP totiž může mnoho kritizovaných aspektů této smlouvy vejít v účinnost zadními vrátky jménem CETA. Stačí například, aby americká společnost vlastnila dceřinou společnost nebo pobočku s významnými obchodními aktivitami v Kanadě, a bude moci vést arbitrážní řízení proti členským zemím EU.

[1] http://www.spiegel.de/netzwelt/netzpolitik/abkommen-ceta-gleicht-acta-wortwoertlich-a-843826.html

Kdo vlastně o dohodách o volném obchodu rozhoduje?

Tato záležitost nebyla ještě definitivně rozhodnuta. Německá vláda předpokládá, že TTIP a CETA patří k tzv. smíšeným dohodám. Tyto smíšené dohody se uzavírají v situaci, kdy se části dohody dotýkají

přímo kompetencí členských států. Vedle Evropské komise by tak o nich rozhodovaly i všechny jednotlivé členské země. Z neoficiálně zveřejněného vyjednávacího mandátu EU vyplývá, že se vyjednávání vede nebo plánuje vést i o investičních portfoliích a právní ochraně vlastnictví, které spadají do kompetence členských států [1]. Čistě evropská smlouva by vyžadovala schválení pouze Evropskou komisí, Evropským parlamentem a Radou ministrů. Komise preferuje tuto variantu, protože by tak mohla obejít národní parlamenty.

[1] Viz Sven Leif Erik Johannsen, Die Kompetenz der Europäischen Union für ausländische Direktinvestitionen nach dem Vertrag von Lissabon [Pravomoc EU v oblasti přímých zahraničních investic podle Lisabonské smlouvy], srpen 2009, strana 15.

Proč jde v zásadě o nevypověditelnou dohodu?

Bývá pravidlem, že mezinárodní dohody jsou výsledkem často zdlouhavých vyjednávání, která se vlečou i roky. Za normální situace pak vyjednávající strany nemají zájem tento proces nějak ohrozit. Pokud nebylo odsouhlaseno nějak jinak, platí, že k úpravám smluv může dojít pouze se souhlasem obou stran. A navíc ještě jde v případě investičních dohod často o dlouhodobé závazky. Mnoho dvojstranných dohod o investicích tak může být ukončeno nejdříve po pětileté výpovědní lhůtě.

Pokud se ale bavíme o investicích učiněných v době platnosti smluv před jejich ukončením, dohody trvají pro dalších 20 let. Fakticky tak ustanovení smlouvy platí minimálně dvacet let, což je období dostatečně dlouhé na to, aby během něj došlo k čtyřem nebo i pěti parlamentním volbám. A každé z těchto voleb mohou změnit politické uspořádání a směr vývoje země.

Co je TTIP?

V červnu 2013 americký prezident Obama a prezident Evropské Komise Barroso oficiálně zahájili vyjednávání o Trans-atlantickém obchodním a investičním partnerství (TTIP). Jméno nadsazuje význam obchodních ujednání, která představují pouze nepatrný zlomek agendy, o které se vyjednává. Hlavním cílem TTIP je v maximální možné míře harmonizovat transatlantická pravidla, regulace a standardy potravinové a spotřebitelské bezpečnosti, ochrany životního prostředí, zacházení s biotechnologiemi a jedovatými chemikálie, fungování finančních a bankovních služeb, domácí regulaci služeb, patentovou ochranu a podmínky jejího vzniku ve farmaceutickém průmyslu a řadu dalších oblastí veřejné politiky. Evropské a americká vláda se drží „práva regulovat“, ale ve skutečnosti dojde k jeho výraznému okleštění a podrobení prioritě redukování překážek pro investiční příležitosti nadnárodních korporací.

Vyjednávání o TTIP se odehrává za zavřenými dveřmi, ačkoliv jde o dohodu s dalekosáhlými následky pro občany EU. Dokonce i složení přípravné vyjednávací skupiny a znění vyjednávacího mandátu jsou drženy v tajnosti. To se neslučuje s demokratickými standardy!

Navzdory tomu proniklo na veřejnost několik dokumentů, které se stále oficiálně považují za přísně tajné. Mezi ně patří i předpisy přiznávající soukromým společnostem nová, rozsáhlá práva. Vedle práva společností žalovat stát před soukromými arbitrážními tribunály (ISDS, Urovnání pří mezi investorem a státem) jsou problematické zejména části TTIP věnované spolupráci v oblasti regulačních předpisů. Všechny zákony nebo předpisy, které by mohly záporně ovlivnit obchod mezi účastníky dohody, by měly být diskutovány, a to dokonce dříve než v národních parlamentech, s druhou stranou a zúčastněnými aktéry. K účasti na diskusi tak budou přijati především zástupci velkých korporací. Důsledek? Přijetí přísnějších pravidel v oblasti ochrany spotřebitelů, zaměstnanců nebo životního prostředí bude v budoucnosti mnohem složitější než dnes. A rýsuje se i snižování standardů. V demokracii by ale měly být nové zákony vytvářeny v parlamentu a nikoliv technokraty a lobbisty.

Nedosti na tom, Evropská komise se snaží dosáhnout toho, aby o TTIP nemusely nutně rozhodovat národní parlamenty členských zemí. Proto to může dopadnout tak, že když obejdou nás jako občany, budou nakonec i samotní poslanci odstaveni na druhou kolej. A jako třešnička na dortu bude tato

smlouva prakticky nevypověditelná a velice tak omezí volnost ve vyjednávání budoucích vlád a parlamentů.

Co znamená regulační spolupráce v rámci TTIP?

V tajném vyjednávacím mandátu, který nicméně pronikl na veřejnost, se zmiňuje „postupné zavádění kompatibility regulačních systémů“. Co přesně číhá za touto nejasnou formulací popisují přesně a jasně lobbistické skupiny – Americká obchodní komora a BusinessEurope – slovy: „Zájmové skupiny budou sedět u jednoho stolu spolu s regulátory a připravovat zákony společně“ [1]. Vzniká tu riziko, že se zájmové skupiny nemající demokratickou legitimitu budou od začátku systematicky vtahovány do tvorby zákonů a budou tak mít možnost dát tomuto procesu směr, nebo jej alespoň ovlivnit. Pro svůj prospěch budou moci předkládat zákony nebo naopak zdržovat jejich přijetí. Tato myšlenka nepřišla z Evropské komise, ale původně se zrodila ve společné zprávě BusinessEuropě a Americké obchodní komory. [2]

Uniklý dokument Evropské komise naznačuje způsob, který se regulační spolupráce skutečně snaží ubírat: Za spolupráci bude odpovědná Transatlantická rada pro regulaci, jejíž členové budou úředníci z relevantních regulačních úřadů. O účasti parlamentů nebo občanů se dokument nezmiňuje. Pomocí tzv. „systému včasného varování“ se EU a USA musí navzájem co možná nejdříve informovat, pokud plánují opatření, která by mohla ovlivnit jejich vzájemný obchod. Druhá strana pak může k plánovaným opatřením předložit své vyjádření. Strana plánující regulaci navíc musí předložit analýzu jejího dopadu na obchod a musí tuto regulaci konzultovat s dotčenými zájmovými skupinami. Opatření, jako například plánovaný zákaz nebo omezení prodeje zdraví nebezpečného zboží se rychle může stát „obchodní překážkou“. I v případě, že regulační rada sama nevydá žádné závazné rozhodnutí a nebude moci přímo opatření zakázat, stále platí, že celý tento byrokratický proces v každém případě pozdrží přípravu a přijetí dotyčné legislativy.

Regulační spolupráce tak omezuje a překáží svobodě vyjednávání legislativců – parlamentu nebo lidu, na státní nebo federální úrovni. Ve střednědobém horizontu rovněž ovlivní již existující předpisy, neboť budoucím úkolem regulační rady je sladit pravidla platná v EU a v USA. Dalším nebezpečí pak je, že se zástupci velkých společností, kteří budou o chystaných regulačních opatřeních varováni dlouho dopředu, budou moci uchýlit k hrozbě jednání ISDS, pokud usoudí, že hrozí ohrožení jejich předpokládaných zisků.

[1] Citováno podle Eberhardt, P. Weniger Demokratie wagen? Geheimniskrämerei und Konzernlobbyismus prägen die transatlantischen Handelsgespräche” [Riskujeme snížení demokracie? Jednání o transatlantickém obchodu charakterizuje utajení a lobbing ze strany velkobyznysu]. V in Martin Häusling (ed.), TTIP: No We Can’t, Wiesbaden, 2013, str. 17.

[2] US Chamber of Commerce/BusinessEurope 2012: Regulatory Cooperation in the EU-US Economic Agreement, October 2012, http://corporateeurope.org/sites/default/files/businesseurope-uschamber-paper.pdf.

Co znamená ujednání o řešení pří mezi investorem a státem (ISDS)?

Mechanismus urovnání pří mezi investorem a státem (ISDS) je již pevnou součástí mnoha smluv. Zahraničním investorům dává právo žalovat státy před soukromými arbitrážními tribunály, pokud se domnívají, že došlo k jejich vyvlastnění, diskriminaci nebo neférovému jednání na jejich úkor. Ochrana proti vyvlastnění se ale stále častěji rozšířeně pojímá tak, že se vztahuje i na zákony přijaté na ochranu spotřebitelů, životního prostředí nebo jiných veřejných zájmů („nepřímé vyvlastnění“).

ISDS obchází regulérní legislativní proces a také možnost odvolat se k soudům s demokratickou legitimitou. Arbitráž se navzdory obrovským dopadům, které má na veřejnost, odehrává v utajení. Státům v ní hrozí, že budou muset platit velké kompenzace, jejichž náklady neseme na bedrech my – daňoví poplatníci. Odvolání pak není možné. Žaloba cestou ISDS dává investorům nejen možnost

zpochybňovat platné zákony. Již samotné oznámení o podání drahé arbitráže vytváří vůči zákonodárcům nepřípustný nátlak.

Počet arbitrážních řízení se v posledních letech dramaticky zvyšuje. Do konce roku 2012 jich proběhlo 568, ačkoliv některé případy nebyly zveřejněny. Z těchto 568 případů vyhrála v 31 % žalující a nárokující strana, ve 26 % došlo k uzavření vyrovnání a ve 43 % pak vyhrál žalovaný stát [1]. Znamená to, že skoro v 60 % případů musel stát něco zaplatit (vyrovnání obvykle rovněž znamená platbu státu). V současnosti například švédský energetický gigant Vattenfall žaluje na základě smlouvy o energetické chartě německou vládu, protože Německo odstoupilo od jaderné energie, a žádá po ní odškodné ve výši 3,7 miliard Euro. Domácí společnosti jako je např. RWE (německá firma v oblasti služeb) to učinit nemohou. Tyto arbitráže mají své pevné místo ve světě finančních spekulací: Specializované společnosti financují na své náklady arbitrážní řízení a na oplátku pak dostávají určitý podíl z přidělených kompenzací nebo z částky stanovené v rámci vyrovnání.

[1] http://unctad.org/en/PublicationsLibrary/webdiaepcb2013d3_en.pdf

Co má TTIP společného s chlórovanými kuřaty, geneticky modifikovaným jídlem a hormony v masu?

Cílem ujednání je „sladit“ normy pro výrobu a služby v EU a v USA, protože v očích velkého byznysu představují „netarifní bariéry vzájemného obchodu“ a mají být odstraněny. V oblasti zemědělství a chemického průmyslu se však tyto normy pohybují na velmi rozdílných úrovních. Ve Spojených státech je například dovoleno používat při dezinfekci kuřat chlóru, aplikovat hormony v chovu hovězího a zpracovávat do potravin geneticky modifikované suroviny. V budoucnu by šlo samozřejmě o terno, kdyby americké zemědělské společnosti mohly prodávat tyto výrobky také na evropských trzích.

Z tohoto důvodu argumentují pro snížení evropských norem. Naše normy ale vznikly na ochranu spotřebitelů, životního prostředí nebo zvířat a nesmí být sníženy kvůli obchodní smlouvě! Naopak: Veřejnost se ptá po zvýšení norem v oblasti průmyslových chovů, používání chemikálií a v oblasti energetiky. TTIP a CETA tento vývoj ohrožují, protože zavedení nových pravidel by v jejich rámci vytvořilo riziko žaloby za poškození zájmů soukromých společností.

Proč Aliance odmítá TTIP?

Vyjednávání o TTIP se odehrává za zavřenými dveřmi, ačkoliv jde o dohodu s dalekosáhlými následky pro občany EU. Dokonce i složení přípravné vyjednávací skupiny a znění vyjednávacího mandátu jsou drženy v tajnosti. To se neslučuje s demokratickými standardy!

Navzdory tomu proniklo na veřejnost několik dokumentů, které se stále oficiálně považují za přísně tajné. Mezi ně patří i předpisy přiznávající soukromým společnostem nová, rozsáhlá práva. Vedle práva společností žalovat stát před soukromými arbitrážními tribunály (ISDS, Urovnání sporu mezi investorem a státem) jsou problematické zejména části TTIP věnované spolupráci v oblasti regulačních předpisů. Všechny zákony nebo předpisy, které by mohly záporně ovlivnit obchod mezi účastníky dohody, by měly být diskutovány, a to dokonce dříve než v národních parlamentech, s druhou stranou a zúčastněnými aktéry. K účasti na diskusi tak budou přijati především zástupci velkých korporací. Důsledek? Přijetí přísnějších pravidel v oblasti ochrany spotřebitelů, zaměstnanců nebo životního prostředí bude v budoucnosti mnohem složitější než dnes. A rýsuje se i snižování standardů. V demokracii by ale měly být nové zákony vytvářeny v parlamentu a nikoliv technokraty a lobbisty.

Nedosti na tom, Evropská komise se snaží dosáhnout toho, aby o TTIP nemusely nutně rozhodovat národní parlamenty členských zemí. Proto to může dopadnout tak, že když obejdou nás jako občany, budou nakonec i samotní poslanci odstaveni na druhou kolej. A jako třešnička na dortu bude tato smlouva prakticky nevypověditelná a velice tak omezí volnost ve vyjednávání budoucích vlád a parlamentů.